Úvod!

Před 24 minutami | kačenka. |  miláček♥
Ach když po té tváři dojemné jen okamžik úsměv skáče - co na tom, že pak humorist do koutku jde a pláče! Proč pláče? Inu proto, že je humorist, a s humoristy nechtějí mít slušní lidé nic společného. Český národ sice v koutku srdce miluje klauny, ale ctí raději mučedníky. A tak u nás byli humoristé trpěni převážně jako blázni u dvora anebo šašci v manéži. Trpký ironik J.S. Machar se netajil vůči českému humoru hlubokým despektem: Náš humor je tak draze zaplacený, v něj dějiny i naše dny si lehly: kol rtů nám leží hořce sešklebený a oči má jak jedovaté jehly. A přitom se my Češi rádi holedbáme, jakým smyslem pro humor jsme vybaveni. Jak to tedy vlastně je? O kolik jsme pokročili od Nerudových a Macharových časů? Vzali jsme si k srdci výzvu Velemira Chlebnikova Rozesmějte se, smáči? Nemyslíme si doposud, že poezie je umění vážné a radost, bujarost, žert, ironie a vtip do ní nepatří? Nejsme jako ten divák, který se v hledišti divadla či kina dvě hodiny srdečně řehtá a u východu ze sálu hrdě prohlásí: To byla ale konina!? Nestydíme se za smích jako za projev nepřístojné lehkovážnosti? Takovým bychom řekli s Jeanem Paulem: Neštastní jsou ti, kteří nemají smysl pro žert, nemají smysl ani pro vážnost. V Čechách opravdu zazníval huronský smích málokdy - český čtenář, po staletí utlačovaný, nahříval každý řádek nad plamenem, jestli se neobjeví hlubší, tajemnější, a tedy vážnější poselství. Jako by objakživa na dně naší paměti ležela Máchova slova Na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal - a marně se je Jaroslav Seifert ve Svatební cestě pokusil obrátit: Na tváři lehký žal, hluboký v srdci smích. Také smích zná své lartpourlatisty. Není divu - vždyt už Jules Verne soudil, že člověk je vždy blíže smíchu nežli sousrasti, a nežli soucit natáhne střevíce, je smích už vprostřed města. V české poezii je však tzv. čistého humoru poskrovnu. Jen výjimečně se blýskne rozvernou hříčkou, rozvernou pro rozvernost, radostnou pro radost. Český básník si vždycky uvědomoval, že třímá v ruce meč. I v hebké rukavici poetismu se přečasto skrývala dýka ironie, výsměchu, satiry a rouhačství. A proto běda mužům, ale i ženám s kamennými tvářemi i v srdci. Jejich tělesné a duševní tekutiny se špatně mísí, jejich stojaté myšlenky se pokrývají žabincem. Už talmud říká, že ráj patří tomu, kdo je ochoten dá se rozesmát. Nuže, rozesmějte se, smáči!
 

Víc o nás dětech z Bullerbynu!

Čtvrtek v 17:58 | kačenka. |  novinky!
Tohle je Lasse a Bosse a já a Olle a Britta a Anna. To jsme my, všechny děti z Bullerbynu. Lasse a Bosse a já bydlíme v Mellangardenu, Olle bydlí v Sorgardenu a Britta a Anna bydlí v Norrgardenu. V Norrgardenu bydlí taky dědeček. Samozřejmě že tam bydlí, když je to dědeček Britty a Anny. Ale my mu říkáme dědečku všichni tady v Bullerbynu. Protože je to jediný dědeček, kterého máme. Ale maminek a tatínků máme zato dost. Myslím to tak, že je jedna maminka a tatínek v Norrgardenu, pak jedna maminka a tatínek v Mellangardenu a jedna maminka a tatínek v Sorgardenu. Jak by to také jinak bylo? Ale pak už nejsou tady v Bullerbynu žádní jiní lidé. Kromě Agdy, naší děvečky, a Oskara, který je u nás čeledínem, a Kalla, který je čeledínem v Norrgardenu. Ačkoliv ano, v Sorgardenu je ještě jeden člověk. Malinký, malinkatý človíček. Je to Ollova sestřička, která se narodila před několika měsíci. Ale když je někdo tak malinký, že nemůže ani mluvit, myslí, že jeho sestra je pozoruhodnější než samotný král. Ted jsem vypočítala všechny, co bydlí tady v Bullerbynu. Samozřejmě jsem vynechala Svippa, to je Ollův pes, a Macoura, Mourka a Micku - to jsou všechno naše kočky, a vynechala jsem Albertinu, Bossovu slepici, a všechny naše krávy a koně, ovce a prasata a králíky. Však to taky nejsou žádní lidé. I když Svipp je skoro tak chytrý jako nějaký člověk a chytřejší než nějaká holka, jak říká Lasse.

Brzy budou vánoce!

Čtvrtek v 17:15 | kačenka. |  novinky!
Na druhý den svítilo slunce a běloučký sníh ležel krásně na všech stromech. A byl poslední den školy před vánocemi. Paní učitelka povídala, že nespala celou noc. Že prý jen ležela a vzpomínala, jak jsme se asi dostali tím sněhem domů. A protože to byl poslední den školy před vánocemi, četla nám paní učitelka vánoční povídku. Všechno se nám zdálo tak zvláštní. A právě než jsme se vydali domů, přišlo to nejlepší ze všeho. Paní učitelka nám nedávno objednala ze Stockholmu pohádkové knížky. Mohli jsme si prohlédnout velký arch, kde bylo moc krásných obrazů, a to byly obálky těch různých knížek. Tak jsme si mohli vybrat, které knížky bychom si mohli vybrat, které knížky bychom si chtěli koupit. Já jsem si objednala dvě a Lasse a Bosse taky po dvou. Na těch mých byli krásní princové a princezny. A právě ten poslední den školy paní učitelka knížky dostala. Chodila po třídě a rozdělovala je. Nemohla jsem se dočkat těch svých. Ale maminka řekla, že je nesmíme číst dřív než na Štědrý večer. Než jsme šli domů, zpívali jsme všechny vánoční písně, které jsme znali, a paní učitelka řekla, že doufá, že budeme mít příjemné vánoce. Byla jsem si jista, že já je příjemné mít budu. Britta a Anna a já jsme běžely ke kopci a koupily jsme si červený a žlutý a zelený a bílý a modrý lesklý papír, protože jsme si chtěly nadělat košíčky na vánoční stromeček. Pak jsme šli všichni domů. Bylo jasno a krásně. Najednou, jak jsme tak šli, vyndala Britta svou knížku pohádek. Čichla k ní. A pak dala čichnout i nám. Nové knížky tak voní pěkně, že člověk může hned podle vůně poznat, jak prima se v nich bude číst. Potom počkat až na Štědrý večer, ale Britta ted řekla, že si přečte jen malilinký kousek. Když ten kousek přečetla, všem se nám to zdálo tak hrozně napínavé, že jsme ji prosili, aby nám přečetla ještě kousek. Přečetla tedy ještě kousek. Ale nic to nepomohlo, protože když dočetla, bylo to zase stejně napínavé. Já se musím dovědět, jestli ten princ byl zakletej, nebo nebyl, řekl Lasse. A Britta musela číst ještě kousek. Tak to šlo dál a než jsme konečně došli domů do Bullerbynu, přečetla nám celou knížku. Ale říkala, že to nevadí, protože si ji na Štědrý večer stejně přečte znovu. Doma dělaly maminka s Agdou vánoční uzenky a všude byl velký zmatek. Jakmile jsme se najedli, šli jsme Lasse a Bosse a já ven a postavili jsme si na zahradě velikou sněhovou lucernu. Britta a Anna a Olle nám přišli taky pomoci. Na lípě seděla spousta vrabců a hejlů a sýkor a vypadali tak hladově, že jsem se běžela zeptat tatínka, jestli jim smíme přinést vánoční snůpky o trochu dřív než obvykle. Tatínek řekl, že smíme. A tak jsme běželi všichni do stodoly a vzali jsme tam pět snůpků ovsa, které jsme v létě, když se mlátilo, schovali ptákům na zimu. Přivázali jsme je na jabloně v naší zahradě, a za chvíli už tam ptáci seděli a pochutnávali si. Asi si mysleli, že už je Štědrý večer. Je to přece jen krásné - ty vánoční snůpky a sníh a vůbec všecko. Večer jsme seděly Britta a Anna a já u dědečka a dělaly jsme košíčky na vánoční stromek. Kluci tam byli taky. Napřed nám s tím vůbec nechtěli pomáhat, ale za chvíli jim to přece jen nedalo. Seděli jsme kolem dědečkova kulátého stolu a udělali jsme dohromady 54 košíčků, které jsme rozdělili stejným dílem, takže bylo 18 košíčků pro Norrgarden, 18 pro Mellargarden a 18 pro Sorgarden. Dědeček nám dal jablka a cukrkandl. Celou tu dobu, co jsme tam seděli, jsem myslela na to, že budeme druhý den péci perníčky. To je skoro stejně prima jako Štědrý večer. Najednou se Lasse rozběhl na zahradu a zapálil svíčku, kterou jsme měli ve sněhové lucerně. Jé, jak ta lucerna ve tmě krásně svítila! Když jsem se dívala tak na světlo v zahradě, musela jsem pořád myslet na vánoční písničku: Čas vánoc u zavátých dveří stojí, zubí se, přešlapuje, zatuká. Opravdu jsem ho viděla, jak stojí a zubí se a právě tak jako sněhová lucerna. Škoda, dědečku, že nemůžeš vidět sněhovou lucernu, řekla Anna. Neměli bychom ti aspon trochu zazpívat, co myslíš? Protože dědeček je moc rád, když zpíváme. Tak jsme zpívali. A zazpívali jsme právě tu písničku, na kterou jsem v tu chvíli myslela: Čas vánoc u zavátých dveří stojí. Vid, že je to moc prima, když jsou vánoce, šeptala mi Anna potom. A já jsem přisvědčila, protože si to taky myslím. Opravdu, je to to nejkrásnější ze všeho. My všechny děti z Bullerbynu se o vánocích máme moc dobře. Jindy se ovšem máme taky dobře. I v létě i v zimě, na jaře i na podzim. Moc dobře se máme!
 


Jak jsme se přestrojili!

Středa v 18:47 | kačenka. |  novinky!
Loni na podzim byli jednou večer všichni rodiče z Bullerbynu na hostině u kupce ve Storbynu. Jenom my děti jsme byly doma. A pak dědeček. A Agda. Zablikala jsem v okně třikrát baterkou na Brittu a Annu naše znamení: Honem přijd k nám! Musím ti něco říci! Netrvalo to dlouho a už jsem je slyšela na schodech. Ale neměla jsem vlastně s nimi o čem mluvit. Jen jsem chtěla, abychom si vymyslely něco zábavného. Napřed jsme se dívaly na všechny mé obrázky a chvíli jsme hrály člověče, nezlob se. Potom jsme přišly na to, že bychom mohly jít dolů a popovídat si s Agdou. A Annu najednou napadlo něco prima: že bychom se mohly přestrojit, aby nás Agda nepoznala. Panečku, to byl najednou spěh! Na půdě všude visela spousta maminčiných a tatínkových šatů. Britta řekla, že se přestrojí za pána, a tak si vybrala a oblékla tatínkovy pruhované kalhoty a hnědý kabát a tatínkův cylindr. Nohavice byly ovšem moc dlouhé, a proto se musely připíchnout zavíracími špendlíky, a rukávy si musela hodně založit. Potom se načernila ohořelým korkem, takže měla kníry a bradku. Vypadala jako malý legrační mužíček a Anna a já jsme se jí musely tak smát, že jsme si sotva mohly na sebe navléknout sukně. Já měla maminčinu černou sukni a květovanou blůzu a pak jsem si nasadila na hlavu černý klobouk se závojem. Když jsem si závoj stáhla přes obličej, nemohly mě Britta a Anna ani poznat. Anna chtěla taky závoj, ale už jsme žádný nenašly a klobouk taky ne, a proto si musela vzít na hlavu šálu, na sobě měla ještě dlouhou sukni a vlněnou kazajku. Lasse a Bosse byli u Olla, takže nás nikdo neviděl, když jsme šly po schodech dolů. Vyplížily jsme se hlavním vchodem a šly jsme ke kuchynským dveřím a zabouchaly na ně. A zabouchaly jsme pořádně. Kdo je? ozvala se Agda zevnitř a zdálo se, že se bojí. Nejdřív jsme nevěděly, co máme odpovědět, ale pak řekla Britta hlubokým hlasem: Tuláci! Sem ted nemůžete, naši nejsou doma, řekla Agda. Ale my chceme dovnitř, křičely jsme a bouchaly jsme na dveře. Pak jsme to už nemohly vydržet a musely jsme se smát. Já jsem se chtěla smát potichu, ale smíchem to ve mně zrovna klokotalo, takže si myslím, že to Agda slyšela. Pootevřela opatrně dveře, ale toho jsme využily a vklouzly jsme dovnitř. Tohle jsem jaktěživa neviděla, řekla Agda. Co za nobl pantsvo si to vyšlo na procházku? Já jsem pan Karlson, řekla Britta. A tohle jsou mé ženy. To máte, pane Karlsone, krásné ženy, řekla Agda. A dokonce dvě. Smím pozvat panstvo na trochu štávy? Samozřejmě že směla. Pily jsme štávu a hrály jsme si, že jsme velcí lidé, a šlo to daleko líp než jindy, když jsme ted měly na sobě šaty dospělých. Pak nás napadlo, abychom šly na Sorgarden překvapit kluky. Dveře nebyly zamčené, mohly jsme rovnou vejít. Když jsme šly po schodech do podkroví, do Ollova pokoje, klopýtla Anna o svou dlouhou sukni, až to pořádně zadunělo. Olle otevřel dveře, aby se podíval, co to bylo, a když nás uviděl, představte si, vyděsil se tak, že až uskočil. Na půdě už bylo tma, šlo tam jen trošku světla z otevřených dveří, a on si jistě myslel, že tam na schodech stojí tři strašidla. Když Lasse uviděl, že jsme se přestrojily, chtěl se taky přestrojit a Bosse a Olle taky. Lasse si vzal na sebe šaty Ollovy maminky a střevíce s vysokými podpatky. Bosse a Olle měli mužské šaty. Lasse pobíhal kolem, rozhazoval rukama a říkal vysokým hlasem: Jak jen to, paní, děláte, že se vám ty vaše perníčky vždycky tak povedou? Nemohla bych od vás dostat recept? Myslí si, že takhle si povídají velké dámy. Potom jsme šli všichni společně navštívit dědečka a vykládali jsme mu, že jsme přestrojeni. Sám to přece, bohužel, nemohl vidět. Ale zato jsme mu hezky dlouho hráli divadlo. Divadlo, které jsme si sami vymysleli. Lasse hrál v tom kuse zlou tetu. Ach, to jsme se mu nasmáli! Dědeček se smál taky, třebaže neviděl a mohl jenom poslouchat.

Začíná nám zase škola!

Středa v 17:47 | kačenka. |  novinky!
Když měl člověk dlouho letní prázdniny, myslím, že je docela příjemné začít zase se školou. Bosse říká, že napíše králi poprosí ho, aby se všechny školy zavřely, ale já doufám, že to král neudělá. Protože mám školu ráda. Mám ráda naši paní učitelku a mám ráda své kamarády a své školní knížky, když si je zabalím do nového, krásného papíru a nalepím na ně štítky se svým jménem. Lasse a Bosse si knížky nezabalí do nového papíru, když jim to znovu maminka nebo paní učitelka neporučí. A taky do svých knížek čmárají. Lasse, ten vystřihuje z různých časopisů všelijaké směšné hlavy, jako lišáka Kulišáka a kocoura Kazimoura, a vlepuje si je do obrázků v učebnici zeměpisu. Říká, že to je tak zábavnější, a to myslím, že je. Protože když je na obrázku třeba Činský rohlík sázející rýži, tak je to činský rohlík jenom od hlavy dolů, ale hlavu mám lišáka Kulišáka. My všechny děti z Bullerbynu chodíme do školy společně. Musíme jít z domova a už v sedm hodin, protože je to moc daleko. Máme s sebou chleby s pomazánkou a mléko, abychom měly o přestávce co jíst. Někdy sní Lasse a Bosse a Olle svou svačinu už cestou, ještě než dojdeme do školy. Je to přece fuk, jestli si nesu to jídlo v žaludku nebo v tašce na zádech, říká Lasse. Naše paní učitelka bydlí ve škole v horním patře. Má tam pěkný pokoj s klavírem a spoustou knih a hezoučkou kuchynku. Pomáháme jí nosit dříví. Někdy si od ní půjčujeme knihy a někdy nás pozve na šálek čokolády. Jednou, když jsme přišly do školy, byla paní učitelka nemocná, a tak ten den nemohla být škola. Všechny ostatní děti kromě nás z Bullerbynu o tom věděly, protože ve Storbynu je telefon, ale v Bullerbynu není. Nevěděli jsme, co máme dělat, když třída byla zamčená a nebyly tam ani děti, ani paní učitelka. Nakonec šli po schodech nahoru a zaklepali jsme na dveře. Dále, řekla paní učitelka. A tak jsme šli dále. Paní učitelka ležela a byla nemocná. Měla k ní přijít nějaká žena na výpomoc, ale nepřišla. Tak se nás paní učitelka zeptala, jestli bychom jí nechtěli místo toho pomoci my. Jak by ne! Kluci běželi pro dříví a Britta zatopila v kamnech a postavila na čaj. Já jsem zametla podlahu a natřásla paní učitelce polštáře a Anna připravila jídlo na podnos. A pak jsme paní učitelku uhostili čajem a obloženými chlebíčky. Paní učitelka nám řekla, že by měla strašnou chut na guláš k obědu a maso že má doma. Chtěla vědět, jestli bychom uměly guláš uvařit, kdyby nám říkala, jak se to dělá. Můžeme to přece zkusit, řekla Britta. Když to nebude guláš, bude to možná něco jiného. Ale guláš to přece jen byl a já ted vím, jak se dělá, takže se to nebudu muset učit, až budu velká. Paní učitelka nám dala guláš ochutnat a byl moc dobrý! Potom Britta umyla nádobí a Anna a já jsme je utíraly. Lasse a Bosse a Olle seděli celou dobu u knihovny a četli, protože kluci nejsou nikdy k žádnému užitku. Zůstali jsme u paní učitelky tak dlouho, jako jindy trvá vyučování. Pak jsme se jí zeptali, jestli myslí, že bude nemocná ještě zítra, a ona řekla, že ano. Hned jsme se nabídli, že jí přijdeme příští den zase pomoci. Paní učitelka řekla, že bude ráda, když přijdeme. Když jsme tam Britta a Anna a já příštího dne přišly, ležela paní učitelka v nepravené posteli a měla, chudinka, hroznou chut na ovesnou kaši. Pomohly jsme jí do houpacího křesla a pak jsme jí postel přestaly, ale tak krásně a úpravně, že říkala, že se jí bude ležet jako nějaké princezně. Potom jsme jí uvařily ovesnou kaši a dostala ještě kávu a čerstvé koláče, které jsem přinesla z domova. A paní učitelka řekla, že je docela příjemné stonat. Ale příštího dne byla už, bohužel, úplně zdravá. A tak jsme si víc jídel vařit nenaučily. Na podzim a v zimě je ještě tma, když jdeme do školy, a zase už tma, když jdeme odpoledne domů. Byla to strašná otrava, jít celou cestu potmě sama a sama, ale že je náš šest, tak je to velká legrace. Skoro celou cestu se jde lesem a Lasse zkouší, jak by nám namluvil, že je v lese plno strašidel, hejkalů a obrů a čarodějnic. Kdoví, možná že tam jsou. Ale ještě jsme nikdy žádné neviděli. Někdy svítí na nebi hvězdy, když jdeme domů. Lasse říká, že jsou na nebi dva miliony pět set tisíc padesát čtyři hvěždy a že ví, jak se každá z nich jmenuje. Ale já si myslím, že si to vymýšlí, protože když jsem se ho jednou ptala, jak se jmenuje jedna hvězda, řekl, že se jmenuje Velká třpytka. A druhého dne, když jsme šli ze školy, jsem se ho ptala na tu hvězdu zase a on řekl, že se jmenuje Královnina koruna. Ale vždyt jsi včera tvrdil, že se jmenuje Velká třpytka, řekla jsem. A Lasse mi na to odpověděl: Kdepak! Tohle je jiná! Velká třpytka dnes v noci spadla. Tahle se jmenuje Královnina koruna, na mou duši. Někdy zpíváme, když jdeme ze školy. Kudy jdu já přes hory a doly a tak podobně. Představte si, když to tak někdo zaslechne, jak se asi diví, kdo to zpívá! Vždyt je tma jak v ranci, takže není vidět, že jsme to jenom my děti z Bullerbynu, co si cestou potmě zpíváme.

Jak Olle dostal psa!

Úterý v 19:27 | kačenka. |  novinky!
Olle nemá žádné sourozence. Ale zato má psa. A samozřejmě taky Macoura. Pes se jmenuje Svipp. A ted vám povím, jak Olle k Svippovi přišel, a řeknu vám to přesně tak, jak nám to Olle vyprávěl. Na polovoční cestě mezi Bullerbynem a Storbynem bydlí švec, který se jmenuje Snall. Když k němu přijdeme, abychom si odnesli spravené boty, nejsou nikdy hotové, i když nám to třeba předtím stokrát slíbil. Agda říká, že je to proto, že se tolik opíjí. A právě jemu dřív Svipp patřil. Švec nikdy nebyl na Svippa ani trochu hodný a Svipp byl nejzuřivější pes v celé farnosti. Věčně byl jenom uvázaný u boudy, a kdykoliv někdo přišel ke Snallovi s botami, vyřítil se Svipp z boudy ven a štěkal. Hrozně jsme se ho báli a nikdy jsme neodvážili přiblížit se k němu. Taky ševce jsme se báli, protože byl pořád tak nabručený a říkal, že děti jsou pakáž, která by měla dostávat výprask každý den. Svipp dostal taky hodně často nařezáno, přestože byl pes, a ne dítě. Snall si asi myslel, že i psi by měli dostávat každý den výprask. A když byl Snall opilý, úplně zapomněl dát Svippovi jídlo. Tenkrát, když byl Svipp ještě u ševce, vždycky jsem si myslela, že je to ošklivý a zlý pes. Byl špinavý a rozježený a pořád vrčel a štěkal. Ale ted si zase myslím, že je to milý a hezký pes. To Olle z něho udělal hodného psa. I Olle sám je takový hodný. Jednou, když šel Olle k ševci s botami a Svipp se na něj jako obvykle vyřítil a štěkal a vypadal, jako by ho chtěl roztrhat, Olle se zastavil a začal si s ním povídat. Řekl mu, že je pěkný pejsek a že by neměl takhle štěkat. Stál při tom samozřejmě hezky daleko, aby se na něj Svipp nemohl. Svipp ale zůstal stejně vzteklý jako předtím a vůbec se nechoval jako nějaký pěkný a hodný pes. Když si Olle přišel pro boty, přinesl Svippovi kost. Svipp štěkal a vrčel, ale byl strašně hladový, a tak se do kosti zahryzl. Celou tu dobu, co žral, stál Olle kousek stranou a říkal mu, že je pěkný a hodný pes. Olle potom musel pro ty boty ještě mockrát, protože nebyly hotové. A vždycky s sebou přinesl něco dobrého pro Svippa. A tak jednoho krásného dne už na něj Svipp nevrčel, ale jenom tak štěkal, jako psi štěkávají, když uvidí někoho, koho mají rádi. A Olle šel k němu a poplácal ho a Svipp mu lízal ruku. Jednou se stalo, že švec zakopl a vyvrkl si nohu. Vůbec se nestaral, jestli dostal Svipp nějaké jídlo. Ollovi bylo psa líto, a tak šel ke Snallovi a zeptal se ho, jestli by se mohl o Svippu starat, dokud bude mít Snall bolavou nohu. Že se odvážil! Ale Snall řekl: Hehe, to bude podívaná! Jak se k němu přiblížíš, skočí ti na krk. Ale Olle šel ven ke Svippovi, poplácal ho a švec stál u okna a viděl to. A tak tedy řekl, že Olle smí zatím na Svippa dohlédnout, když on sám ted nemůže. Olle to hezky ve Svippově boudě uklidil, dal tam nové seno, vyčistil mu misku, nalil do ní čistou vodu a dal mu pořádně nažrat. Potom ho vzal s sebou na dlouhou procházku až domů do Bullerbynu a pes skákal a knučel nadšením, protože dřív byl pořád přivázaný u boudy a měl toho už dost. Celou tu dobu, co měl švec bolavou nohu, chodil si Olle pro Svippa a běhal s ním venku. My jsme s ním taky běhali, ale Svipp měl nejradši Olla a nikdo jiný ho nesměl vzít za obojek, to Svipp hned vrčel. Ale když se ševci noha zahojila, řekl Ollovi: Tak a ted už mám těch bláznivin zrovna dost. Pes je hlídací a bude v boudě. Svipp myslel, že bude moci jít zase s Ollem na procházku jako vždycky, a skákal a radostí knučel. Olle říkal, že když pak šel po svém a nezval ho s sebou, Svipp začal naříkat a byl moc smutný. A Olle byl taky smutný, kolik dní, a nakonec se na to jeho tatínek už nemohl dívat a šel k Snallovi a Svippa Ollovi koupil. A my děti z Bullerbynu jsme všechny šly k Ollovi a dívaly jsme se, jak koupá Svippa v jejich prádelně. Taky jsme trochu pomáhaly. Když byl Svipp vykoupaný, osušený a vykartáčovaný, byl zrovna takový jako každý jiný pes. A ted už nikdy není zlý a nemusí být uvázaný. Každou noc spí pod Ollovou postelí, a když se my bullerbynské děti vracíme ze školy, Svipp čeká na Olla na poloviční cestě a nese mu domů tašku. Ale nikdy nejde až k Snallově chalupě. Asi se bojí, že ho Snall chytí a odvede zpátky.

Když nám skončila škola!

Pondělí v 18:53 | kačenka. |  novinky!
Když je léto, je to moc prima. Všechno je prima proto, že končí škola. Byla jsem teprve při jednom zkoušení. Už ten večer předtím to bylo zábavné. Vyzdobili jsme si třídu kytkami a listím. My z Bullerbynu jsme nalámali březové větvičky a natrhali petrklíče a lomikámen. Máme daleko do školy, protože škola je v jiné vesnici, která se jmenuje Storbyn. Ono totiž nejde, aby byla zvláštní škola jenom pro šest dětí. Kytky už byly trochu zvadlé, když jsme přišli do školy, ale ne moc. Když se daly do vody, byly zase hezké. Vpředu u tabule byly švédské prapory a věnec z březových větviček a všude plno květin. A jak krásně to v celé třídě vonělo! Když jsme vyzdobili třídu, cvičili jsme písně, které jsme měli zpívat poslední den školy po zkoušce. Hola, svit sluneční tě volá a Myslím, že ztracen jsem, nemaje přízně tvé. Jedna holka, která se jmenuje Ulla, to zpívala takhle: Myslím, že ztracen jsem, nemaje příze tvé. Myslela, že je to tak v písní. To bylo štěstí, že paní učitelka jí mohla ještě vysvětlit, jak to vlastně je, takže to už potom zpívala dobře. Když jsme pak šli domů, bylo nádherné počasí. My děti z Bullerbynu jsme šly společně. Cesta domů nám trvala hrozně dlouho. Lasse řekl, že smíme šlapat jen na kameny, co jsou na kraji silnice. To byla taková hra. Kdo šlápl na zem, ten jako hned umřel. A zrovna vtom šlápl Olle na zem a Bosse řekl: Tak a ted jseš mrtvej. To teda nejsem, řekl Olle. Podívej se, povídá, jak jsem živej, a třepal rukama a nohama. Museli jsme se mu smát. Potom jsme vylezali na plot a šli jsme po něm. Lasse řekl: Kdo asi nařídil, aby se chodilo jenom po silnicích, co myslíte? Britta řekla, že to si jistě musel vymyslit nějaký velký pán. To asi jo, řekl Lasse. Šli jsme po plotě moc a moc dlouho a bylo to tak prima, že jsem si říkala, že už nikdy nepůjdu po silnici. A tu jel kolem nějaký děda na vozíku, co se na něm vozí mléko, a povídá: Pro pět ran, co je za vrány na tom plotě? Ale druhý den, když jsme šli ke zkoušce, nemohli jsme už jít po plotě, protože jsme byli svátečně ustrojeni. Já jsem měla úplně nové šaty s červenými puntíky a Britta a Anna měly modré šaty s volánky. A taky jsme měly nové mašle a nové boty. Ve třídě byla spousta rodičů, kteří si nás přišli poslechnout. Já jsem uměla všechny otázky, které jsem dostala, ale Bosse řekl, že 7krát 7 je 56. Lasse se hned otočil a přísně se na něj podíval, a tak Bosse honem řekl: Vlastně ne, 46. Doopravdy je to 49, vím to, přestože jsme ještě neměli násobilku. Ale slyšela jsem, jak to druhé děti říkaly. Je nás v celé škole jenom 23, takže sedíme všichni v jedné třídě. Když jsme přezpívali všechny písně, které jsme uměli, a Přichází květin čas řekla paní učitelka: Na shledanou, děti! A mějte se o prázdninách dobře! A mně se zdálo, jako by uvnitř ve tmě něco poskočilo. My všichni z Bullerbynu jsme měli pěkné vysvědčení. Porovnávali jsme to cestou domů. Bosse sice neměl zvlášt pěkné známky, ale přece jen docela dobré. Večer jsme hráli obíhanou dole na silnici. Najednou nám vletěl míček do rybízových keřů. Běžela jsem ho hledat. A hádejte, co jsem tam našla! Až vzadu pod jedním keřem leželo jedenáct slepičích vajec. Jé, to jsem byla štastná! Jedna z našich slepic je hrozně umíněná a nechce snášet v kurníku. Všechna svoje vejce snáší venku. Lasse a Bosse a já jsme dlouho pátrali, kde snáší, ale ona je taková zlomyslná a dává si dobrý pozor, abychom neviděli, kam vždycky zmizí. Maminka řekla, že dostaneme pět oru za každé vejce, které najdeme. A ted jsem našla vajec až 55 orů. Ale míček jsem nenašla. Vezmem si místo míčků vajíčka, řekl Lasse, a budou z toho míchaný vejce pro celou vesnici. Ale já jsem si dala vejce do zástěry a šla s nimi k mamince a dostala jsem 55 orů. Dala jsem každému z dětí pět orů a zbytek jsem si dala do pokladničky, kterou zamykám takovým malinkým klíčkem. Klíček visí na hřebíku až vzadu ve skříni. Anna potom našla míček a hráli jsme ještě několik hodin. Šli jsme spát mnohem později než obyčejně, ale to nevadilo, protože jsme měli prázdniny a druhý den jsme mohli spát, jak dlouho jsme chtěli.

Co se ještě stalo na mé narozeniny!

Neděle v 20:10 | kačenka. |  novinky!
Ten den bylo ještě víc legrace. Odpoledne jsem pozvala na hostinu všechny děti z Bullerbynu, no, vždyt je nás přece jenom šest. A posadila jsem je kolem toho kulatého stolu ve svém pokoji. Měli jsme malinovou štávu a každý dostal kus toho koláče, co na něm bylo napsáno Lisa 7 let, a pak byly ještě dva jiné koláče, které taky upekla Agda. Já jsem dostala dárky od Brigity a Anny a od Olla. Od Brigity a Anny jsem dostala pohádkovou knížku a od Olla čokoládový věneček. Olle seděl vedle mne, a tak mě začali Lasse a Bosse škádlit a křičeli: Jé - ženich a nevěsta, ženich a nevěsta! To říkají jenom proto, že Olle není takový nafoukanec, který si nikdy nechce hrát s holkama. Když se mu posmívají, tak si toho nevšímá a hraje si stejně s klukama i s holkama. Ostatně Lasse a Bosse si taky chtějí hrát s holkama, ale dělají, jako že o to nestojí. Když je ve vesnici jenom šest dětí, musejí si spolu hrát, at jsou to kluci nebo holky. Skoro všechny hry jsou zabávnější, když je nás šest, než když jsme jenom tři. Za chvíli se šli kluci podívat na Bossova ptačí vejce a my jsme si s Brittou a Annou hrály s mými panenkami. Měla jsem v kapse dlouhatánský provázek. Když jsem to zjistila a vytáhla ho a když jsem viděla, jak je dlouhý, napadlo mě, že bychom si s ním mohly pěkně vyhrát. Kdybychom si opatřily ještě jeden stejně dlouhý provázek, stačil by až k oknu Britty a Anny. Mohly bychom si tak posílat dopisy v krabici od doutníků. Hned jsme to spěchaly vyzkoušet! A šlo to. Britta a Anna běžely domů a potom jsme si dlouho posílaly dopisy. Bylo to hrozně zábavné, dívat se, jak krabice jede po provaze. Nejdřív jsme si psaly jenom: Jak se máš? Já se mám dobře! Ale potom jsme si hrály, že jsme princezny a že jsme uvězněné ve dvou zámcích a nemůžeme ven, protože nás hlídají draci, a Britta a Anna mi napsaly: Náš drak je hrozně ohavný. Tvůj taky? Princezna Britta a princezna Anna. A já jsem napsala: Ano, můj drak je taky hrozně ohavný. Kousne mě, když se pokusím jít ven. Aspon že si můžeme psát. Princezna Lisa. Za chvíli mě volala maminka, abych jí něco obstarala, a když jsem byla pryč, přišli Lasse a Bosse a Olle do mého pokoje, uviděli dopisy a Lasse poslal v krabici dopis, ve kterém bylo napsáno: Princezna Lisa odešla, protože se potřebovala vysmrkat. Ale je tady spousta princů. Princ Lars Alexandr Napoleum. Britta a Anna si řekly, že je to hloupé. Ale stejně je to prima, že můj pokoj je naproti Norrgardenu, protože Britta a Anna a já si často posíláme dopisy, V zimě, když je tma, to nejde tak dobře. Ale to na sebe místo toho blikáme baterkami. Když bliknu třikrát, znamená to: Honem přijd k nám. Musím ti něco říct. Maminka řekla, že musím mít ve svém pokoji pořád hrzky uklizeno. Dělám, co umím. Občas gruntuju. Vyházím oknem všechny koberečky. Agda mi je pomůže vyklepat. Mám svou vlastní malou plácačku a tou klepu koberce. Vyleštím kliku a utřu všude prach, dám nové kytky do váty a ustelu v postýlce a v kočárku panenkám. Někdy zapomenu uklidit. Maminka potom říká, že jsem nepořádnice.

Moje nejkrásnější narozeniny!

Neděle v 17:02 | kačenka. |  novinky!
Myslím, že narozeniny a Štědrý večer jsou nejkrásnější dny z celého roku. A svoje nejkrásnější narozeniny jsem měla, když mi bylo sedm let. To bylo takhle: Probudila jsem se brzo. To jsem ještě bydlela s Lassem a Bossem v jednom pokoji. Lasse a Bosse ještě spali. Spím v posteli, která vrže, a tak jsem se schválně hodně převracela, aby se Lasse a Bosse probudili. Zavolat jsem na ně nemohla, protože když člověk má narozeniny, musí ležet a dělat, že spí, dokud mu nepřijdou gratulovat. Ale ti dva si klidně spali, místo aby mě obskakovali. Já jsem ale tak hrozně vrzala postelí, až se nakonec Bosse posadil a podrbal se ve vlasech. A potom vzbudil Lasse a oba se vytratili na půdu a po schodech dolů. Slyšela jsem, jak v kuchyni zacinkaly hrníčky na kávu, a byla jsem tak zvědavá, že jsem ani nemohla klidně ležet. Konečně jsem uslyšela na schodech dupot a zavřela jsem oči tak pevně, jak jsem nejvíc mohla. A pak - bum - dveře se otevřely a stál tam tatínek s maminkou, Lasse a Bosse a Agda, naše děvečka. Maminka nesla podnos. Na podnose stál hrneček s horkou čokoládou a vázička s kytičkami a velký koláč s cukrem a s rozinkami. A na něm byl z cukrové polevy nápis Lisa 7 let. Ten koláč upekla Agda. Ale dárky tam nebyly a já jsem si už začala myslet, že jsou to nějaké divné narozeniny. Ale tatínek najednou povídá: Vypij si tu čokoládu a pak se podíváme, jestli by se pro tebe nenašel také nějaký dárek. Hned jsem pochopila, že se asi chystá nějaké překvapení, a vyzumkla jsem čokoládu jedna dvě. Potom mi maminka zavázala oči ručníkem a tatínek mě několikrát otočil kolem dokola a pak mě vedl někam, ale kam, to jsem neviděla. Slyšela jsem, že Lasse a Bosse běží vedle mne, a taky jsem to cítila, protože mě každou chvíli štípli a řekli: Hádej, kde jsi! Tatíšel šel se mnou po schodech dolů a potom pořád dokola a jednu chvíli jsem cítila, že jsme venku, a pak jsme šli nahoru po schodech. Nakonec mi maminka sundala ručník. A byli jsme v pokoji, který jsem nikdy předtím neviděla. Alespon jsem se nepamatovala, že bych ho byla předtím viděla. Ale pak jsem se náhodou podívala z okna a uviděla jsem naproti štít norrgaderského statku. A tam stály v okně Britta a Anna a mávaly na mne. A tak jsem poznala, že jsem v babiččině starém pokoji a že mě tatínek tak dlouho vodil sem tam, aby mě spletl. Babička u nás bydlela, když jsem byla docela malá, ale před několika lety se odstěhovala k tetě Frídě. Od té doby měla maminka v tom pokoji tkalcovský stav a velké hromady hadříků, co se z nich tkají koberečky. Ale ted tady nebyl žádný tkalcovský stav a žádné hadříky. Ted to byl tak krásný pokoj, že jsem myslela, že tam byl kouzelník. Maminka řekla, že tam opravdu kouzelník byl, ale byl to tatínek a vyčaroval pro mne pokojíček, a dočista jen pro mne samotnou. A to byl ten dárek. Byla jsem tak štastná, že jsem radostí křičela, protože to byl nejlepší dárek k narozeninám, jaký jsem kdy dostala. Tatínek říkal, že maminka taky pomáhala čarovat. Tatínek vyčaroval tapety, moc rozkošné tapety se spoustou malinkých kytiček, a maminka vyčarovala záclony do oken. Tatínek byl celé večery ve své truhlářské dílně a tam čaroval kulatý stůl a poličku a tři židle a všechno to omaloval bílou barvou. Maminka zase vyčarovala koberečky z barevných hadříků, které měly červené a žluté a zelené a černé proužky. Sama jsem viděla, jak je minulou zimu tkala, ale nemohla jsem přece vědět, že je dostanu. Taky jsem viděla, jak tatínek dělá nábytek, ale tatínek vždycky v zimě dělá nábytek lidem, kteří to sami nedovedou, takže mě vůbec nenapadlo, že je to pro mne. Lasse a Bosse hned táhli moji postel přes celou půdu do mého nového pokoje a Lasse řekl: Ale přesto budem k tobě vždycky večer chodit a vyprávět ti o strašidlech. Ze všeho nejdřív jsem běžela do pokoje kluků a přinesla si svoje panenky. Mám čtyři nové panenky a tři velké, protože jsem si odmalička schovávala všechny panenky, co jsem dostala. Malým panenkám jsem udělala hezký pokojíček v poličce. Nejdřív jsem tam položila kousek červené látky jako kobereček a potom jsem tam dala svůj malý nábyteček pro panenky, který jsem dostala k vánocům od babičky, a pak postýlky a panenky. A měly ted také vlastní pokoj jako já, přestože neměly narozeniny. Velkou postýlku, ve které ležela Bella, jsem postavila do kouta těsně vedle své postele a kočárek, ve kterém leželi Jeníček a Mařenka, jsem postavila do druhého kouta. Ach, ten byl krásný, ten můj pokoj! Potom jsem ještě běžela ke klukům do pokoje a přinesla jsem si svoje krabice a věci, které jsem měla v jejich skříni, a Bosse řekl: Prima! Konečně bude mít člověk víc místa na ptačí vejce! Mám třináct knížek, které jsou jen moje. Ty jsem si taky dala do poličky a všechna svoje Švédská jara a krabice s obrázky. Ve škole si obrázky vymenujeme. Ale já mám dvacet obrázků, které bych nevyměnila za nic na světě. Nejhezčí je velký anděl v růžových šatech a s křídly. To všechno jsem si dala do poličky. Byl to opravdu moc krásný den, kdy jsem dostala svůj vlastní pokoj.

S bratry je jenom trápení!

Neděle v 15:20 | kačenka. |  novinky!
Dřív jsme bydleli Lasse a Bosse a já v jednom pokoji. V tom podkrovním, napravo vedle půdy. Ted ale bydlím v tom levém, ve kterém dřív bydlela babička. Ale o tom povím víc až pak. Někdy je to hrozně prima, bydlet s bratry v jednom pokoji. Ale jen někdy. Bylo to báječné, když jsme večer leželi a vyprávěli si o strašidlech, přestože to byla taková hrůza. Lasse umí vypravovat o strašidlech tak příšerné věci, že musím potom ještě dlouho, moc dlouho ležet pod dekou. Bosse, ten nevypravuje žádné strašidelné věci. Jenom mluví o spoustě dobrodružství, co sám jednou zažije, až bude velký. To potom pojede do Ameriky, kde jsou Indiáni, a bude náčelníkem Indiánů. Jednou večer, když Lasse zas vyprávěl takovou příšernou historku o strašidle, které chodilo po domě a šoupalo nábytkem, tolik jsem se bála, že jsem myslela, že umřu strachy. V pokoji bylo skoro úplně tma a moje postel stála hrozně daleko od postelí obou kluků. A vtom, představte si, jedna židle najednou začala skákat sem a tam. Myslela jsem, že tou židli šoupá to strašidlo, a křičela jsem na celé kolo. Ale pak jsem uslyšela, jak se Lasse a Bosse v postelích hihnají. Představte si, že přivázali k židli provázek a pak si pěkně leželi každý ve své posteli a tahali za něj, takže židle skákala. To je jim podobné. Nejdřív jsem dostala vztek, ale pak jsem se musela smát. Když člověk bydlí ve stejném pokoji se svými bratry a když jsou ti bratři ještě ke všemu starší, potom nesmí vůbec o ničem rozhodovat. To vždycky jen Lasse rozhodl, kdy se večer zhasne. Když jsem chtěla ležet a číst si v časopise Švédské jaro, Lasse chtěl, abychom zhasli a vyprávěli si o strašidlech. Ale když jsem jindy byla ospalá a chtěla spát, tak zas Lasse a Bosse chtěli hrát ovčinec. Lasse může zhasnout světlo, kdy se mu zachce, a ležet přitom v posteli, protože si přidělal k tomu knoflíku, co se s ním otočí, když se zhasíná, kolečko z tvrdého papíru a k tomu kolečku přivázal provázek, který jde až k jeho posteli. Je to báječné zařízení, ale já to neumím pořádně popsat, protože já nebudu mít žádný sakumprásk inžinýr jako Lasse, až budu velká. Ale Lasse bude. Nevím sice, co to je, ale Lasse říká, že je to něco moc prima, a když se to tím někdo chce stát, musí umět přidělávat kolečka z lepenky k vypínačům. Bose bude náčelníkem Indiánů. Alespon to dřív vždycky říkal. Ale tuhle jsem slyšela, jak říká, že bude strojvedoucím na lokomotivě, takže si to asi rozmyslel. Já sama ještě dobře nevím, čím budu. Ale maminkou. Prrotože mám moc ráda malinké děti. Mám sedm panenek a dělám jim maminku. Ale brzy už na to budu velká, abych si hrála s panenkami. Br, to bude otrava, až budu velká! Moje nejkrásnější panenka se jmenuje Bella. Má modré oči a světlé kudrnaté vlasy. Leží v malé postýlce s růžovou přikrývkou a s prostěradlem, co jí ušila maminka. Jednou, když jsem přišla Bellu vyndat z postýlky, měla fousy pod nosem a na bradě. To ji tak Lasse a Bosse pomalovali kouskem uhlí. Jsem moc ráda, že už v jejich pokoji nebydlím. Když se podíváte oknem z Lassova a Bossova pokoje, vidíte rovnou do pokoje Ollova. On bydlí taky v podkroví. Mellangarden a Sorgarden jsou totiž hrozně blizoučko. Vypadá to, jako by se ty domky na sebe tlačily, říká tatínek. Myslí si, že ti, co je kdysi stavěli, měli tenkrát mezi nimi nechat trochu víc místa. Ale Lasse a Bosse a Olle mají jiný názor. Ti si myslí, že je to dobře tak, jak to je. Mezi Mellangardenem a Sorgardenem je plot. A uprostřed plotu stojí veliký strom. Tatínek říká, že je to lípa. Větve té lípy sahají až k oknu Lasse a Bosse, a také k oknu Olla. Když se chtějí Lasse a Bosse a Olle sejít, přelezou jenom po větvích z jednoho okna do druhého. Je to rychlejší než běžet po schodech dolů a naší brankou a potom brankou u sousedů a po schodech nahoru. Jednou se náš tatínek a Ollův tatínek dohodli, že lípu porazí, protože je v pokojích kvůli ní šero. Ale Lasse a Bosse a Olle hrozně škemrali, aby lípa směla zůstat. A tak tam tedy zůstala a je tam ještě dnes.

Kam dál